OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vesmír DC Comixu oproti Marvelu filmově trochu skomírá. Finální "Liga spravedlivých" bude uvedena již tento podzim a zatím na stole nemáme zdaleka všechny filmy, které by představily její členy. S "Aquamanem" to po neúspěchu předchozích titulů vypadá všelijak. Tak buďme vděční alespoň za to, že po tom, co nás namlsali s "Wonder Woman" ve filmu "Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti", Warneři dokopali do zdárného konce její sólovku. A jaká je? Poučili se? Jak se to vezme…
Tenhle biják má trochu problém v tom, že si sám není jistý, čím vlastně je. První část je hlavně o tom, jak na ukrytém ostrově žijí Amazonky, cvičí se v boji a vychovávají malou Dianu (Wonder Woman, pro neznalé věci), následně probíhá situačně komediální druhá část, kdy se Diana trochu naivně seznamuje s lidským světem a třetí část je válka a velké finále. V tomto ohledu to, na ploše více jak dvou hodin, moc nedrží pohromadě. Jakoby bylo zadáním dát do toho filmu co nejvíc věcí a v co největší kvantitě. Film se pod tou tíhou logicky hroutí.
První třetina, popisující dětství a dospívání hlavní hrdinky na amazonském ostrově, je funkční, ačkoliv občas připomíná Xenu, kterou někdo vizuálně velkoryse vytunil. Třetinu uzavírá bitva amazonek a německé armády z první světové války, která na ostrov pronikne. A to je část, která klidně mohla mít o deset minut víc, je to asi nejlepší část filmu. Trochu mi to tedy připomíná jeden populárně naučný pseudodokument, kde vždy porovnávali dvě armády nebo bojovníky, kteří se nikdy nepotkali a snažili se odhadnout, kdo by zvítězil. Tentokráte to jsou "holky proti klukům a luky proti puškám", ale i tak vyrovnaný souboj.
V druhé části Diana navazuje vztah se špionem Stevem Trevorem, vybírá si šaty, komunikuje s politiky a na závěr si Steve do party přibírá další postavy a moc nevíme proč. Asi mají mít nějaké speciální schopnosti, ale ačkoliv se je snaží složitě vysvětlovat, neviděl jsem, že by je nějak výrazně využívaly.
Ve třetí, poslední části můžete obdivovat bojující Dianu, která je schopna vlastním tělem rozmetat věž kostela, aniž by při tom utrpěla sebemenší šrám nebo se alespoň drobně ušpinila. Musím tu uznat, že na izraelskou královnu krásy (s českými kořeny) Gal Gadot se skvěle dívá a všichni ti třináctiletí kluci v kině po návratu domů spotřebují hodně kapesníčků. A navíc do toho všeho umí tahle slečna i obstojně hrát. Ale stačí to? V první scéně, kdy se Diana vrhne do bitvy a odráží střely ve víru hlomození válečné vřavy první světové, určitě ano. To je prostě epik a stačí jen vizuál. Naopak finální „fajt“, který tu prostě musel být a je kompletně v CGI, je zklamáním. Vzduchem lítají hromy a blesky, ale není to ani zábavné, ani akční a ani graficky objevné.
Jakmile se však člověk začne zamýšlet nad motivací jednotlivých postav, je scénář děravý jak ústa stařeny. To nevadí u přiznaného béčka, jako jsou "Strážci Galaxie", ale "Wonder Woman" se přeci jen bere trochu víc vážně. Zázrak se nekoná, ale průšvih to není.
Zázrak se nekoná, ale průšvih to není.
7 / 10
Vydáno: 2017
USA, 141 min
Režie: Patty Jenkins
Předloha: William Moulton Marston (komiks)
Scénář: Allan Heinberg
Kamera: Matthew Jensen
Hudba: Rupert Gregson-Williams
Hrají: Gal Gadot, Robin Wright, Chris Pine, Connie Nielsen, David Thewlis, Elena Anaya, Danny Huston, Lucy Davis, Ewen Bremner, Saïd Taghmaoui, Lisa Loven Kongsli, Mayling Ng, Miroslav Zaruba, Mick Slaney, Doutzen Kroes, Eleanor Matsuura, Samantha Jo, Florence Kasumba, Zack Snyder
Prvé dva akty dobré, tretí až tak nie.. z Nemcov nemuseli urobiť tých zlých, keď ide o 1. svet. vojnu.. ale humor, , herecké výkony všetkých postáv, chémia medzi hlavnými postavami, akčné scény v prvých dvoch aktoch, hudba, vzhľad a myšlienky to má dobré
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.